Většina zájemců o sebeobranu viděla aspoň jeden asijský film o bojových uměních a tedy obvykle vědí, že ve škole sebeobrany se dodržuje etiketa. Orientální školy mají etiketu orientální, všelijaké to obřadné klanění apod. Naše česká škola má etiketu českou – pozdravíme se „dobrý den“, vykáme si, oslovujeme se příjmením nebo akademickým titulem… prostě každý slušně vychovaný Čech okamžitě ví, jak se u nás má chovat.
Zajímavé je, že nezanedbatelnou část zájemců to přesto zaráží. Přitom od přátel z různých sportovních oddílů karate, aikida apod. nemáme žádné zprávy o tom, že by se u nich někdo pozastavoval nad tím, že se tam rodilí Češi klanějí tělocvičně nebo zdraví japonsky. No, není to kuriózní?
(Skutečná pointa pak je, když titíž lidé, kteří tam zdánlivě pečlivě dodržují etiketu některé asijské země, neznámého člověka v jejich oddílu pozdraví „ahoj“ a začnou mu ihned hulvátsky tykat. Okamžitě tím naplno ukáží, že vůbec nechápou smysl té etikety, kterou naoko ctí.)
Až překvapivě často dostáváme otázku, proč by měl žák studovat českou školu sebeobrany, když je tu k dispozici tolik škol zahraničních. Neměla by však ta otázka stát přesně opačně?
Vážně míněné studium sebeobrany je velmi náročné a neobejde se bez kvalitního vedení a odborné literatury. A je přece obrovskou pomocí, když nejpokročilejší žáci i mistři hovoří stejnou mateřštinou jako vy a když je tímtéž jazykem napsána i prakticky celá literatura školy! Vždyť zvládnout cizí jazyk na úrovni, která umožní chápat odborný výklad, znamená léta úsilí.
Je to skutečně obrovská rarita; např. Číňané jsou hrdi na své wu-šu a je pro ně úplně automaticky první volbou, Rusové právě tak na své sambo, Izraelci na krav magu atd. Snad jen Češi nezačnou tím, že by se nejprve podívali, zda náhodou nemají špičkovou školu sebeobrany přímo pod nosem, ale začnou plýtvat časem a silami na překonávání jazykových a kulturních bariér.
Ukazuje se, že někteří zájemci přikládají váhu organizovanému využívání konkrétního sebeobranného systému u ozbrojených sborů a ptají se, zda i náš systém má takové aplikace?
Nu, jednoduchá odpověď je: „ano“. Za minulého režimu, kdy jsme byli hraničním státem dvou znepřátelených světových mocenských bloků a armáda i politické vedení země chápaly, že pokud dojde k válce, bude bojiště na našem území, a braly tedy bezpečnostní otázky o něco vážněji, se technika naší školy vyučovala u armádních průzkumných jednotek. A v současné době např. Akadémia Policajného zboru Slovenskej republiky vydala pro své účely učebnici o našem systému sebeochrany.
Obšírnější odpověď však je: „proč přikládáte aplikaci u ozbrojených sborů jakoukoli větší váhu?“ To je totiž docela překvapivé, na seriózní výcvik sebeobrany přece není u žádného ozbrojeného sboru čas. Výcvik těchto sborů probíhá na ekonomicky pragmatické bázi: „Když zařadíme do výcviku padesátihodinový kurz systému Haf Baba, tak se nám z ostrého střetu s protivníkem vrátí v průměru o 0,7 % více vojáků. Kurz stojí X, získání a výcvik o 0,7 % vojáků více stojí Y. Je Y větší než X? Pokud ano, zařadíme kurz. Pokud ne, dáme ty peníze na efektnější náborové video.“ Jednotlivce nikdo moc neřeší.
Občas k nám zabloudí nějaká přejemná a přesoucitná duše a tvrdí nám, že všechny konflikty musí být přece možné vyřešit, aniž bychom útočníkovi ublížili. A že když to tak neučíme, tak že je naše pojetí sebeobrany příliš „raubířské“ nebo tak nějak.
Dříve se těmto lidem říkalo pseudohumanisté, dnes obvykle „sluníčka“. Jsou to produkty naší vyspělé civilizace, lidé odmala vychovávaní v ochranné „peřince“, kterým jejich blízcí pečlivým odklízením každého stébla z cesty zakryli i tak elementární skutečnost, jako že když chce člověk přežít, tak musí o svůj život téměř bez přestání bojovat.
Násilí se nelze zcela vyhnout a nelze je ani plně „outsourcovat“ na policii, armádu apod. Vždy tu zůstane riziko, že budete intenzivně napadeni, aniž byste tomu zavdali sebemenší spravedlivou příčinu, a pak buďto útočníka zneškodníte, anebo dopadnete zle. Kdo si tohle neuvědomuje, tak je špatně nejen v naší škole. Je špatně na této planetě.